 |
| Apple a informatika |
Před týdnem jsem vystoupil na konferenci UčiT jinak ...
Poprosili mě, abych vylezl před největší množství učitelů, jaké jsem v životě viděl a povykládal tam něco názorů na to, jak učit děti IT dovednosti - jako člověk z praxe.
Po přednášce jsem se bavil s desítkou učitelů a byla to zajímavá zkušenost. Někteří mi nakvašeně přišli říct, že nesouhlasí s mým názorem. V kostce jsem tvrdil, že za deset, patnáct let, až děti přijdou do praxe, bude v IT všechno jinak. Budou se používat jiné programovací jazyky, nástroje, jiné počítače a často i jiné postupy. Takže konkrétní a dnes získaná znalost bude dětem k užitku z 30%. Zbylých 70% se budou muset naučit v budoucnosti a nebo půjde o nadčasové dovednosti, jako strukturované logické myšlení a schopnost spolupráce. Je tedy trochu jedno, jaký konkrétní nástroj výuky zvolí. Musí být jen dostatečně soudobý, aby se jim děti nesmály, ale také jej musí pořádně znát, aby nebyly lekci před dětma (a děti se jim nesmály).
Základem je naučit problém rozebrat, zpracovat, otestovat a vyřešit..
Řada učitelů namítala, že takhle to nejde. Že je potřeba zvolit konkrétní programovací jazyk a nástroj, ideálně plošně tak, aby se školy daly srovnávat. A aby se dalo testovat autoškolovýma testama, jen tak se to dá zvládnout ve velkém množství. Já namítal, že jde o to, najít úkol, který děti zaujme a klidně je nechat zadání forknout k něčemu, co je baví. Nakonec je to platnější, než je dusit zadáním, od něhož se nedá odchýlit. Hlavní je se s nimi bavit, proč se od zadání odchýlili a zvolili jinou cestu. V deseti letech mají právo na to, prošlápnout pár slepých uliček i přes to, že se ukáže, že učitel měl nakonec pravdu. Nebo i právě proto, máloco upevní autoritu jako to, když se ukáže, že jste pravdu měli.
Chápu to. Pokud budeme trvat na známkování a přenositelnosti hodnocení mezi různými institucemi, je to asi nutný postup. Jenže proč by měla být výsledkem z hodiny okrajového předmětu známka přesně srovnávající děti mezi sebou?
Pokud má škola děti připravit na život, opravdu se někdo v životě bude řídit podle jediné známky?
Třeba při přijímacím pohovoru? Na některou práci potřebujete zaměstnance rychlé, na jinou geniální, na jinou zase spolupracující a jakkoliv byste chtěli všechno tohle najednou, takového poloboha abyste na trhu práce pohledali. Jedna známka tohle nikdy nepostihne. Zdá se mi, že užitnost známek končí školou, navíc jen tou jedinou. Školy si mezi sebou natolik nedůvěřují, aby známky z jedné školy byly komparativní a použitelné pro jiné. Nejvíce je to vidět při přijímačkách: prostě je musíte udělat. Nikdo z vysokých škol neřekne, že bere všechny co mají jedničku z chemie a bižule bez přijímaček, protože dobře vědí, že by s nimi bylo vydrbáno. Známka zůstává tedy rychlým srovnávačem uvnitř školy a určitým motivátorem pro děti, ale její potenciál už je dávno za zenitem.
A druhý aspekt, na který jsem narazil: většina učitelů říká, že látka už se nedá stíhat. Děti by potřebovaly do sebe tlačit menší počet látky. Ta totiž v průběhu let jen narůstala, nikdy se neubírala. Fajn, dalo by se říct, že tedy ubereme a že to mohou školy udělat samy o svojí úvaze. Jenže při přijímačkách na vyšší stupeň se prostě počítá s tím, že to do dětí školy natlačily. Takže pokud by škola ubrala na množství, znevýhodnila by svoje žáky při přechodu na vyšší stupeň. Co s tím?
Školství je zralé na velkou reformu.
K dohodě o ní ale nikdy nedojde. Děti bohatších lidí se z toho vykroutí přes soukromé školy, angažované rodiče a nakonec přes zahraniční stáže a univerzity. A pro ty ostatní? Těm to tak asi bude stačit, nakonec na obsluhu vstřikování plastu číst Vergilia v originále není potřeba. Jinak by jim to vadilo a něco by řekli, no ne?
Patrick Zandl, sociální sítě
