Lidský mozek. Deprivace a skupinová hloupost. Memy. Lidské vědomí. Docilita a omezená racionalita.

Vulkano Sicilie

Podle teorie memu lze svět rozdělit na tři části:
Svět 1 - je světem atomů, molekul, buněk, tkání, orgánů
Svět 2 - je světem psychického bytí
Svět 3 - je světem objektivní informace - jsou to všechny zaznamenané informace, obsahy knihoven, archívů, internetu a databází bez ohledu na jejich pravdivost či nepravdivost...  
Ze světa č. 1 vyrostl svět č.2 a z něj v průběhu vývoje vyrostl svět č.3, který zpětně ovlivňuje svět č.2 a ten následně svět č.1.
Součástí světa č.3. jsou tzv. memy, což je pojem, který vymyslel anglický biolog Dawkins - tvůrce proslulé teorie o sobeckém genu.
Úplně jednoduše: memy jsou informace, které se v sociálním prostředí chovají podobně jako geny v prostředí biologickém.

Příklady memů jsou pojmy jako bůh, příroda, spravedlnost, dobro, zlo, nenávist, láska, vlastenectví, povinnost, národ...ale také způsob výroby zbraní, vztah k přírodě, k rodině, k využívání sdělovacích prostředků.

Memy a jejich použití v reálném životě vypovídají o tendenci skupiny k lidství či deprivantství, stejně jako je to u genů a směrování ke zdravému či nemocnému organismu.
Mechanismus je relativně jednoduchý - deprivanti stvoří memy, které tvoří další deprivanty ale mechanismus platí i opačně pro užití memů ve jménu lidskosti. Oba druhy memů a jejich využívání se v čase a prostoru vyvíjejí a „soutěží“ spolu stejně jako geny parazitního a neparazitního života.
Při této „soutěži“ neplatí, že nejvyšší forma lidství (projevující se tvořivostí v oblasti morálního a citového života a v oblasti poznání, schopností rozeznat dobro a zlo, schopností být sám sebou) nutně musí poskytovat selektivní výhody vůči jiným „nižším“ skupinám.

___________________________________________________________________________________
To, co poskytuje selektivní výhodu je nejvyšší úroveň vědy a poznání a její technické využití.

Z toho neplyne, že by věda a technický pokrok přímo ohrožovaly lidský druh. To, co lidský druh přímo ohrožuje je jejich deprivantské užití.
Jde o 2 základní způsoby, jak se dají memy deprivantsky využívat a plodit tak další deprivanty:

1. úzkost a pocit viny
2. skupinová hloupost

1. Úzkost a pocit viny
- ty fungují na principu docility a omezené racionality. Docilita je míra, do jaké podléháme vlivu druhých lidí. Omezená racionalita znamená fakt, že žijeme ve světě, kdy si ani při nejlepší vůli jedinec není schopen ověřit všechny informace, se kterými se setkává. V určitém stupni nebo momentě se pak musíme začít spoléhat na informace, které jsme získali od jiných lidí aniž si je můžeme sami ověřit.
Jasným důkazem, že se necháváme ovládat parazitním deprivantským užitím memů jsou války. Jak je možné, že se milióny lidí nechají vtáhnout do válek, kde je vysoká pravděpodobnost, že mohou ztratit to nejcennější, co mají? Jak je možné, že se to děje opakovaně? Jak to, že Evropané zapomněli na průběh první světové války? Je to směšné nebo smutné, že na obou nepřátelských frontách můžeme číst téměř stejná vlastenecká prohlášení na náhrobcích mrtvých vojáků ?

H.A. Simon uveřejnil v roce 1990 teorii, jejímž principem je ve stručnosti toto: značný počet lidí s radostí a pocitem dobrého díla odevzdává velkou část své práce lidem, jež vůbec nezná. Například ve jménu „dobra“, „změn k lepšímu“, „lidskému pokroku“, „posmrtného života“ atp. Zpravidla je označujeme za altruisty. Přitom je zajímavé, že altruismus snižuje altruistovu „genetickou zdatnost“. Tou se rozumí počet potomků, jejich přežití a množení - nikoli bohatství a moc. Pakliže by geny byly skutečně sobecké, pak by se altruisté neměli vůbec vyskytovat. Oni ale jsou.
Simon tvrdí, že altruismus je nejsnáze zneužitelný mem - a je právě udržován docilitou a omezenou racionalitou.
Altruismus pak posiluje zdatnost skupiny za cenu, kterou mocenská špička vybírá od svých altruistů. K tomu se ale výborně hodí sdělovací prostředky - ideální nástroj omezené racionality.
Úplně jednoduše - altruismus zvyšuje genetickou zdatnost skupiny, ale mocenská špička ji využívá, nepodílí se na ni - jinými slovy na ni parazituje. Dělá se to následujícím způsobem:
V průběhu dětství se mláďata učí - jednak se učí, řekněme „správné“ informace, postupy a návyky a jednak se učí to, o čem společnost rozhodla, že bude považováno za správné. Přitom je evidentní, že rozeznat jedno od druhého bude poměrně složité a dokáží to jen výjimeční jedinci.

Docilní jedinci - většina - se naučí dělat to, co od nich společnost žádá i věřit tomu, čemu podle přání společnosti věřit mají. Mnoho jiného je - až na výjimky- ani nenapadne. Co společnost = její mocenská špička a opinion makers chce, to prostě označí za normu. K tomu všemu je nutné počítat, že svět je velmi složitý. A i ti nejvzdělanější a nejschopnější prostě a jasně jsou omezeni omezenou racionalitou a nejsou schopni si velkou většinu informací vůbec ověřit.
To, co extrémně silně posiluje účinky konformity se skupinovým schématem je niterný pocit viny. Po vštípení pracuje automaticky. Jestliže proces vštěpování byl dostatečný, pak svému nositeli zabrání, aby jej nekonformní myšlenky vůbec napadly byť v nejhlubším soukromí. Nepovolené myšlenky jsou považovány za absurdní nebo nenormální. Koho my smělo napadnout, že prezident státu, který vyhlásil válku je obyčejný masový vrah a šílenec? Moc se mi líbí formulace „koho by smělo napadnout“ - myslím, že přesně vystihuje podstatu věci.
Tento mechanismus ve spojeni s omezenou racionalitou může fungovat i následujícím způsobem: pokud by altruistu napadlo zvažovat, jakou výhodu má z jeho chování např. „strana“ nebo „vláda, případně jejich rodiny a porovnávat to s výhodami pro svou rodinu - dostaví se pocit viny a zahanbení.
A poměrně logický závěr: společnost s vyšším počtem docilních jedinců je zdatnější než společnost, jejichž počet je menší. Docilní jedinci totiž odevzdávají společnosti část energie, kterou by mohli spotřebovat sami.
Docilita má „hranici míry“ za kterou už nefunguje. Pravděpodobně je to okamžik, kdy altruistovi po odevzdání zbývá alespoň sebemenší nenulový zisk. Pokud je to nula, s docilitou bývá konec.
To ovšem neplatí pro omezenou racionalitu. Ta přežívá všechno - jakoukoli zkušenost. Jinak by například nebylo nikdy možné - jak jsme o tom už mluvili opakování válek.

2. Skupinová hloupost

Je jedním ze základních sociálně - psychologických jevů, je spolutvůrcem lidských dějin. A je také klíčovým pro účinnost deprivantského užití memu. Ve své ryzí a nejúčinnější podobě bývá velmi upřímná, necynická a idealistická.
Hloupost je potřeba odlišit od nevědomosti a omylu.
Nevědomost je stav, při němž relevantní informace v prostředí buď vůbec nejsou anebo je systém neumí rozlišit. Omyl je stav, kdy informace v prostředí jsou, jsou i rozlišeny, ale mylně zpracovány. 

Hloupost: v prostředí jsou jasné, dostupné a rozlišitelné informace. Jedinec nebo skupina, které se hlouposti dopouštějí tyto informace znají a jsou schopni je zpracovávat.
Důsledky hloupého činu neřeší řešený problém.
Jedinec nebo skupina měli možnost jednat odlišně - neboli měli možnost volby.
Jazyk - nástroj podporující hloupost
Jazyk, jehož účelem je podpora jednak spolupráce a jednak výměny informací je ze své podstaty jedním z nástrojů skupinové hlouposti. Dá se například tvrdit, že stupeň zkreslení při používání jazyka závisí na emočních souvislostech, které informace nesou.
Co byste řekli dokonce tomuto tvrzení: všechny informace, které skupina má a získává totiž slouží zejména a v prvé řadě k udržování „skupinového schématu“, k udržování stávajícího stavu ve skupině a TEPRVE AŽ POTOM k řešení dalších problémů.
Velmi zjednodušeně řečeno :
ať se děje, co se děje, nejdůležitější je, aby všechno zůstalo tak, jak je - bez ohledu na to, co je výhodné, nevýhodné, pravda nebo lež.
A co víc: je běžné, že informace, které by měly narušit skupinové schéma jsou zkresleny, zamlčeny, zrušeny. Pokud ani to nepomůže, pak jsou za hloupé, neschopné, divné - označeni nositelé těchto nevhodných informací.
Tzv. „schéma“ skupiny lze definovat jako nejzákladnější soubor představ o sobě a o světě. Je to poznávací program a jeho hlavním úkolem je udržování citové rovnováhy. Proto ovlivňuje poznání tak, že by se dokonce dalo říci, že lidské vědomí je v tomto směru spíše nástrojem víry než nástrojem objektivního poznání.
Jednoduše: potřeba citové rovnováhy je důležitější než potřeba objektivních informací.
Na základě vývoje našich předků respektujeme hierarchickou organizaci - je jedním z našich nejvýznamnějších schémat. Jestliže jsou nové informace s tímto schématem v rozporu (rozuměj se mocenskou špičkou a elitou) nastává opravdu divadlo.  
Rozlišené, dobře vnímané a rozlišitelné informace jsou zkreslovány a zamlžovány. Jiná, než schématem přijatá řešení nikomu nesmějí přijít na mysl. Varovné hlasy jsou umlčovány, případně se jich připustí takové množství nebo zajistí taková forma, že je nikdo nebere vážně. Každý úspěch je úspěchem schématu. Každý neúspěch je neúspěchem temných sil - odboje, partyzánů, čarodějnic, rozvědky, protistranických živlů atd.

Zajímavé je, že rozhodnutí o tom, zda je něco hloupé nebo ne je často zcela libovolné.

No a aby toho nebylo málo, přidejme si ještě fakt, že deprivanti snadněji vytvářejí aliance a organizace, jimž jde o moc než lidé, kteří deprivanty nejsou. Jediným cílem takovéto organizace je přežití a rozmnožení. Tyto organizace zpravidla poskytují svým členům náhradní programy, které vyplňují vnitřní prázdnotu po zničené možnosti být sám sebou.
__________________________________________________________________________________
Tyto mechanismy silně podporuje skutečnost, že lidský mozek při svém zkoumání a poznávání světa věci a jevy interpretuje. Interpretace může ale nemusí skutečnosti odpovídat.
To vše má za následek, na první pohled nenápadný, ale ve své podstatě klíčový jev, který může sehrát zásadní roli ve vývoji států, světa, lidstva. Máme na mysli skutečnost, že v rámci skupinové hlouposti naprosto nevhodně posuzujeme  RIZIKA jevů a věcí - zpravidla je SNIŽUJEME, dezinterpretujeme nebo úplně zamlčíme.
Jakýkoli jev - koncentrační tábory, vývoj jaderných zbraní, světový terorismus, psychické týrání dětí, šíření alkoholu a drog, lokální války, korupce vlád, evidentně nefungující vzdělávací systémy - cokoliv budeme interpretovat tak, že snížíme míru rizika, budeme to bagatelizovat - pak následně dojde k zásadně odlišnému vnímání nebezpečí.

A pokud se podíváme kolem - tak přesně to se dnes děje v míře epidemiologické.

Zdroj: přednášky prof. MUDr. F. Koukolík DrSc